Příběh psaný Viamotem:o)

Jednoho krásnho dne po úmorném tejdnu ve škole, tedy v pátek, jsme se konečně dožili vlaku, který Nás vozí cca 24 km dlouhou cestu dom. Klasicky se půlka světového, tj. kraslického, studenstva narvala do tří vagónů. Když pominu, že jsme se po sobě váleli již ve třech vrstvách a ještě se musel někam nasoukat kočárek, byli všichni štastní. Jen co se přiblížila minuta odjezu, lokomotka zachroptala a pomalu se rozjela. Nikdo jejímu težkému oddechování nevěnoval pozornost, protože půlka vágónu již sladce, pokud se dát takto říkat křečovitým polohám připomínajícím spíše orientální cvičení než-li rozvalení spánkové, a druhá oddávaje se konverzaci, či hraje šachy 
byla spokojena (neb myšlenka na obídek zažene všechny chmury) a tudíž nic 
neobvyhlého ji netrápilo. Vše se 
ovšem změnilo. Démony posedlá stanice Hřebeny proklela naši lokotku a ta, chudinka, přestala spolupracovat se svým motorem, avšak pořád a pořád (sic šněčím tempem) ubírala se dál. Katastrofa nás dostihla těsně před Rotavou. Udělalo to hrc, prc, chrrr, brrr, frrr a bylo hotovo. Po 5 min. "neinfomací" nám konečně pověděli, že dál se nepojede, odešel motor. Teď si představte ony probuzené a hladové tváře, když Vám sdělí toto. Naštěstí jsme se nakonec domů dostali, sice se spožděním bajvoko hodinovým, ale dostali.


Tak první venku, dál se nám moc fotit nepovedlo, kaputoval i foťák...

Pájin se snaží roztáhnout lokotku a 3 vagony, zvládl jen 3 metery:o)))))....