Synonyma
• slova souznačná
• slova odlišně znějící, ale vyjadřující přibližně stejnou skutečnost
• př.: dělat - pracovat, hezký - pěkný
Homonyma
• slova souzvučná
• slova, která stejně znějí, ale mají jiný význam
• aby se jednalo o homonymum, musí se jednat o slova jiného původu
• př.: rys (zvíře, výkres, ve tváři)
• nepravá homonyma- zvuková podoba (vír - výr…)
Paronyma
• podobně znějí, ale znamenají něco jiného
• př.: požití - použití, adoptovat - adaptovat
Antonyma
• protiklady (opozita)
• slova opačného významu
• př.: noc x den, silný x slabý, velký x malý
2. M.O.Č. - Rozvrstvení jazyka dle spis.
1. Spisovná
• Hovorová
• Psaná
2. Obecná (=nespisovná)
• Sleng – podobný profesionální mluvě (studentský – bižule, šprt, laborky)
• Argot – mluva zločinců a luzy
• Profesionální mluva – nespisovný jazyk ze soc. hlediska, soubor jazykových prostředků určité skupiny zaměstnanců
• Nářečí – druh nespis. Čj. určitý pro dané území, či oblast
Co je to Norma:
• Norma se vytváří vývojem jazyka v dorozumívacím styku
• Nikdo je nevydává, nejsou dány nějakou institucí
Co je to Kodifikace:
• Kodifikace je uzákonění normy v Pravidlech českého pravopisu a vždy se opožďuje za normou
• Kodifikační příručky:
o Slovníky
o Gramatiky
o PČP (Pravidla č. prav.)
3. M.O.Č. - Infoevropský jazyk a jeho vývoj.
4. M.O.Č. - Obohacování slovní zásoby.
5. M.O.Č. - Predikace a determinace.
JAK JSOU VYJÁDŘENY VZTAHY V TÉTO VĚTĚ?
NA LOUCE BRZY VYKVETLY ŽLUTÉ KVĚTY BLATOUCHU.
PREDIKACE (přisuzování) je vztah mezi podmětem a přísudkem, v němž se pomocí přísudku přisuzuje podmětu děj, činnost nebo stav (př. kočka leze), vyjadřuje se shodou, predikace je základní větotvorný vztah
př. děti šly, muži hovořili, ženy kupovaly, koťata běhala atd.
DETERMINACE (určování) je vztah mezi členy ostatních dvojic ve větě, kde člen závislý blíže určuje význam členu řídícího, vyjadřuje se shodou, řízeností nebo přimykáním
př. zralé třešně, město Třebíč, cesta tam, vidím kočku
Na louce brzy vykvetly žluté květy blatouchu.
Květy vykvetly. – predikace
Vykvetly brzy. – determinace (přimykání)
Vykvetly na louce. – determinace (přimykání)
Žluté květy. – determinace (shoda)
Květy blatouchu. – determinace (řízenost)
6. M.O.Č. - Duálové tvary v českém jazyce.
• duál = dvojné číslo
• pozůstatek tzv. dvojného čísla ze staročeštiny
• číslovky: dva, oba
• lidské části těla: ruce, nohy, prsa, oči, uši, ramena, kolena, jejich zdrobněliny
• je-li duálový tvar spojen s dalšími tvary, vše se podřizuje duálovému tvaru: např. ty bystré
o oči → s těma bystrýma očima
• výjimky: slova pomnožná, slova hromadná, slova látková
Pravidla:
kolena ramena
2. p. kolen (ou)* 2. p. ramen (ou)*
3. p. kolenům 3. p. ramenům
6. p. kolenou i kolenech* 6. p. ramenou i ramenech*
7. p. koleny 7. p. rameny
* všechny tyto tvary lze použít při pojmenovávání lidských částí těla
* pokud se pojmenovává něco, co pouze připomíná lidské rameno – př. rameno jeřábu, lze
použít pouze tvar ramen ve 2. p. a ramenech v 6. p. (totéž platí pro koleno – př. koleno
trubky)
7. M.O.Č. - Nepravidelnosti větné stavby.
9. M.O.Č. - Substantiva.
Substantiva:
• počitatelná x nepočitatelná
• hromadná x pomnožná x látková
- základní dělení čísla podst. jm. je na jednotné a množné a toto další dělení (poč., nepoč., hromadná, pomnožná a látková) je zvláštností podstatných jmen
1) počitatelné předměty = můžeme je spočítat
• př.:jablko - jablka, banán -banány, klobouk - klobouky
2) nepočitatelné substance = nemůžeme je spočítat a nelze je pojit se základními číslovkami
• mezi ně patří i podst.jm. látková př.: dřevo, mléko, kov, maso...
• dále to mohou být abstrakta ( stáří, rychlost, spaní, střelba…), nebo jednoprvkové množiny (gotika, vesmír)
- český jazyk s tímto rozlišením tolik nepracuje, hojně je využíváno v cizích jazycích např. v angličtině
3) hromadná = singularita tantum - mají pouze podobu jednotného čísla, ale označují více věcí
• př.:listí, kamení, lidstvo, olšoví, stromoví, mládež, učivo... - tedy většinou podst.jm. končící na -í, -oví, -stvo, -ivo a -ež
• nebo označují větší obsah př.: lid, hmyz
• -nelze je pojit se základními číslovkami
4) pomnožná = pluralita tantum - mají pouze podobu množného čísla, ale označují jednu věc, můžeme si pomoci ukazovacími zájmeny - ty, ta
• př.: vrata, dveře, kalhoty, nůžky, játra, ledviny, narozeniny, Hradčany, České Budějovice...
5) látková = podstatná jména patřící mezi nepočitatelné
• nemůžeme od sebe oddělit - platí jak pro jedno zrnko, tak pro celek
• př.: káva, písek, mouka, čočka...
10. M.O.Č. - Problematika predikace, větný ekvivalent, věta jednočlenná a dvojčlenná.
Problematika predikace: predikace= přisuzování.
• Př. Táta mluví.
• Vztah, v němž se přisuzuje podmětu děj, činnost nebo stav.
o Př. Kočka leze. Mezi těmito dvěma větnými členy existuje vztah predikace, který je vyjádřen shodou (také hovoříme o shodě podmětu s přísudkem).
Predikace je základní větotvorný vztah!
Máme dvě pojetí:
• Predikační vztah existuje jen ve dvojčlenných větách, není tedy ve větách jednočlenných.
• Predikační vztah je i ve větách jednočlenných, jejichž základ je tvořen slovesem v určitém tvaru. Př. Prší. Kouření zakázáno. Kde je predikační vztah? Vztah existuje mezi přísudkem a skutečností, která není z věty známá a není jazykově vyjádřena.
Větná skladba:
• Klasické pojetí-
a) věta dvojčlenná- tradičně se rozlišuje podmět a přísudek (subjekt a predikát), tedy predikační vztah
o Zdeněk běží. Karel odešel. Vůbec se mi to nelíbí.
b) věta jednočlenná- v této větě není přísudek, neexistuje predikační vztah, rozeznáváme tzv. základní větný člen.
o Př. Prší. Pozor! Je mi zima.
Jednočlenné věty se dělí na věty: slovesné a neslovesné.
Slovesné- sloveso je ve 3. Tvaru osoby singuláru. Př. Spí se mi dobře.
Neslovesné- základní větný člen může být cokoliv. Př. Auto! Au! Platit.
• Nová teorie- Současná skladba považuje za větu pouze takovou strukturu, která obsahuje přísudek. Přísudek je podle toho chápání ve větě jednočlenné slovesné i dvojčlenné.
Pro větu jednočlennou neslovesnou je používán pojem větný ekvivalent. Věty jednočlenná neslovesné nejsou tedy větami. Místo pojmu základní větný člen se hovoří o základu větného ekvivalentu. Jednočlenná věta neslovesná není považována za větu.
14. M.O.Č. - Slovesný vid.
• -slovesný vid je schopnost slovesa vyjádřit ohraničenost děje
• -v češtině rozeznáváme
o a) vid dokonavý (vylézt)
o b) vid nedokonavý (lézt)
• -u vidu dokonavého nejde vytvořit přítomný čas
• -některá slovesa jsou obouvidová
o Př.: darovat, jmenovat, hodit se….
Prezident jmenuje předsedu vlády. -vid nedokonavý
Prezident po volbách jmenoval předsedu vlády. – vid dokonavý
Tento svetr jsem ti daroval loni. – vid dokonavý
Zde se daruje krev. – vid nedokonavý
17. M.O.Č. - Kondicionál.
Přítomný kondicionál
• Přítomný kondicionál se tvoří pomocí příčestí činného (minulého) a zv1áštních tvarů
pomocného slovesa být. Tyto původně aoristové tvary se chovají jako přík1onky, stojí proto ve větě na druhém místě. Následující příklad je pro rod mužský životný:
Minulý kondicionál
• Minulý kondicionál navíc přibírá příčestí činné (minulé) slovesa být.
• By l - je také součástí spojek aby a kdyby, které rovněž přejímají stejné osobní koncovky:
o Kdybych nepracoval, nedostal bych výplatu.
• Udělal bych to, kdybys ml slíbil, že... (tj. je zde možnost, že to za jistých okolností udělám; kondicionál přítomný)
• Byl bych to udělal, kdybys mě byl o to požádal. (tj . bylo možné to udělat, ale nestalo se tak, nyní u to (zřejmě) možné není; kondicionál minu1ý)
• Hovorová čeština-
o my bysme : my bychom!!
o Kdyby jsi : Kdybys!!
o Aby jsi : abys!!
20. M.O.Č. - Psaní s a z.
O pravopisu sloves obvykle rozhoduje význam, nikoli výslovnost
S (SE)
1) Tam, kde sloveso s touto předponou má význam směřování:
dohromady (na jedno místo)
k sobě
př. scházet se, seřadit se, shánět, spočítat,...
2) Kde sloveso s předponou s má význam směřování shora dolů nebo z povrchu pryč
nebo význam předpona zdůrazňuje (sestoupit, seskočit, sehnat, smazat, svlékat, sfoukat,..)
3) v ustálených případech:
schovat se, skončit, skonat, stěžovat si, stvořit, stýskat si
Z (ZE)
1) Při tvoření sloves dokonavých
zaktualizovat, zorganizovat, zorat, zbarvit, zkalit, zkroutit, zmoknout, zředit, ztichnout, ztížit, zešedivět
ocel – zocelit
temný – ztemnit
zetlívat, zesilovat, zesměšňovat,…
2) V ustálených případech:
zkoumat, zkouška, zpívat, způsob, ztepilý,..
VZ
Slova s předponou vz- vyjadřují pohyb směrem vzhůru
př. vzplanout, vztyčit, vzlétnout
Slova se rozlišují nejen v písmu, ale i ve výslovnosti:
1)
sedřít (kůži z těla) x zedřít se (námahou)
směna x změna
svolit x zvolit
2) obě slova se rozlišují pravopisem:
sběh (lidu) x zběh (dezertér)
správa x zpráva
3) význam se jen nepatrně pozměňuje:
- je možno psát oboje: schytat x zchytat, smontovat x zmontovat, spráskat x zpráskat
21. M.O.Č. - Univerbizace, multiverbizace.
-způsoby tvoření slov
Multiverbizace (sdružené pojmenování)
• z jednoslovného pojmenování se tvoří pojmenování víceslovné (netýká se sloves)
• charakteristické především pro psaný jazyk (zejména pro odborný a publicistický styl)
• tvorba:
a) na základě určitých modelů (př. dát přednost, mít ohled), jednoslovná označení týchž skutečností se dotváří až dodatečně
b) z jednoslovných pojmenování (př provádět sběr ze sbírat, podat důkaz z dokázat)
-př: provádět sběr (místo sbírat), zajímavým způsobem (místo zajímavě), proces výzkumu (místo výzkum)
Univerbizace
• z pojmenování víceslovného se tvoří pojmenovájí jednoslovné
• souvisí se sklonem k úspornosti v jazyce
• touto cestou často vznikají slova nespisovná
• -vorba:
a) za základ se vezme určující člen sousloví (tedy ten, jenž určuje význam), ke kterému se připojí koncovka, nejčastějí –ák (uherák), -ka (akciovka, základka), nebo –áč (tryskáč)
b) zpodstatnění určujícího přídavného jména sousloví (př. vysoká z vysoká škola)
-př: hudebka (z hudební výchova), jehličnan (z jehličnatý strom), náklaďák (z nákladní automobil), pracák (z úřad práce)
22. M.O.Č. - Řeč - přímá, nepřímá, .....
Nevlastní přímá řeč:
• osobitá varianta přímé řeči, má všechny její znaky, chybí jí pouze grafické vyznačení (chybí uvozovky a dvojtečky)
• nevlastní přímá řeč oživuje a ozvláštňuje kompozici textu, hlavně v uměleckých textech
- většinou se používá pro tzv. vnitřní monology postav
- příklad: Eva navrhla, půjdu s tebou.
Přímá řeč:
• podává výpověď doslova tak, jak byla pronesena, včetně časů a gramatických osob, je označena uvozovkami =}graficky oddělena uvozovkami a velkým písmenem.
• Je větou hlavní a rozhoduje v ní stanovisko původního mluvčího, je zvukově samostatná (uvozovací věta má klesavou modulaci)
- střídající se přímé řeči vytvářejí dialog
- příklad: Eva řekla „ Půjdu tam s tebou“
Nepřímá řeč:
• je zpráva mluvčího o výroku jiného mluvčího, vyjádřena vedlejší větou, má jinou osobu někdy i jiný způsob, klidnější a nemůže se hromadit
- příklad: Eva navrhla, že půjde se mnou.
Polopřímá řeč:
• přechod mezi přímou a nepřímou řečí
• je prostředkem vyjádření vnitřního monologu postavy, vyprávění subjektivně a hovorově zabarvuje
• obsahově je to buď za:
o a) řeč postav
o b) řeč autorská (3. os. je základní), která je více formálnější; mění formu původní výpovědi jen částečně (hlavní věta se nemění ve vedlejší, osoba + způsob však ano)
- k zachycení vnitřních monologů a myšlenkových pochodů
- příklad: Žalovaný se cítí nevinen. Nezabil Juraje Hordubala, spal…
23. M.O.Č. - Základní pravidla pro přechylování příjmení.
= odvozování ženských podob příjmení z příjmení mužských, a to příjmení domácího i cizího původu (dáno ze zákona)
Účel přechylování:
- smysluplné dorozumění, snaha vyhnout se nepřirozeným větám typu Seleš porazila Suk 3:1 (není zřejmé, co je podmět a co předmět)
- předcházení nedorozumění a významovým nejasnostem
Kdy nemusíme přechylovat:
- orientální jména a v některých případech i jména, která mají přechýlenou podobu už ve výchozím jazyce (např. asijská jména)
- jména cizího původu končící na samohlásku – Grimplini, Filipi či De Vega
- existují příjmení, které se tvarově neobměňují, protože to neumožňuje jejich gramatická forma (např. jména vyjádřená druhým pádem tj. Petra Janů)
- existují příjmení, která dle tradice obvykle nepřechylujeme – Edith Piaf, Marilyn Monroe
- je třeba respektovat i rodinnou tradici a osobní přání nositelky (zejm. pokud jde o osobu veřejně známou)
- Příklady více možností přechylování: Krejčí i Krejčová, Díťová i Dítětová, Poupová i Poupětová, Hořejší i Hořejšová, Janů i Janová, Švecová i Ševcová => obecně ale platí, že příjmení adjektivního sklonění (Krejčí) se nemusí přechylovat
- platí zákon, že se u cizinek musí přechylovat (- ová) => Schmidt – Schmidtová
- pokud občanka ČR chce, aby neměla koncovku –ová, musí se přihlásit k nějaké národnostní menšině (zákon 273/2001 Sb, § 2 a 7)
Ale pozor - nepřechýlená cizí ženská jména jsou nesklonná - výhra darovaná Graf Seleš.
25. M.O.Č. - Zvuková stránka jazyka.
Fonetika –
• nauka o tvoření hlásek (týká se artikulace)
Fonologie –
• nauka o fonémech (zabývá se funkcí hlásek ve slově)
Foném –
• hláska, která má schopnost rozlišovat význam slova (může jím být každá česká hláska)
př.: dal - dál → foném: a - á
les - pes → foném: l - p
pyl - byl → foném: p – b
ortofonie –
• věda o správném tvoření hlásek
ortoepie –
• obor, který nás učí správné výslovnosti
Pozn.: Čeština má jediný původní difton (dvojhlásku) OU (louka), ostatní jsou převzaté
Asimilace (spodoba) znělosti
• Jazykový jev, kdy se znělá souhláska mění v neznělou a naopak vlivem okolních hlásek:
o Uprostřed slova (rozchod), nebo na kraji (krev, švih).
• Znělé a neznělé hlásky tvoří dvojice, př.: h-ch, b-p, g-k, z-s...
Slovní přízvuk
• V českém jazyce na první slabice přízvuk hlavní, na třetí slabice přízvuk vedlejší. Přízvuk může přejít na předložku, př.: bez peněz.
Příklonky a předklonky (není nutné umět)
• Příklonky - jednoslabičná nepřízvuční slova, která stojí za přízvučným slovem a vytvářejí s ním jeden rytmický celek.
Př.: vzal si peníze, kopni ho, dá-li
• Předklonky - nepřízvučná jednoslabičná slova, která stojí pře přízvučným slovem a tvoří s ním jeden rytmický celek.
Př.: tam ne, a chci
Květy vykvetly. – predikace
Vykvetly brzy. – determinace (přimykání)
Vykvetly na louce. – determinace (přimykání)
Žluté květy. – determinace (shoda)
Květy blatouchu. – determinace (řízenost)
6. M.O.Č. - Duálové tvary v českém jazyce.
• duál = dvojné číslo
• pozůstatek tzv. dvojného čísla ze staročeštiny
• číslovky: dva, oba
• lidské části těla: ruce, nohy, prsa, oči, uši, ramena, kolena, jejich zdrobněliny
• je-li duálový tvar spojen s dalšími tvary, vše se podřizuje duálovému tvaru: např. ty bystré
o oči → s těma bystrýma očima
• výjimky: slova pomnožná, slova hromadná, slova látková
Pravidla:
kolena ramena
2. p. kolen (ou)* 2. p. ramen (ou)*
3. p. kolenům 3. p. ramenům
6. p. kolenou i kolenech* 6. p. ramenou i ramenech*
7. p. koleny 7. p. rameny
* všechny tyto tvary lze použít při pojmenovávání lidských částí těla
* pokud se pojmenovává něco, co pouze připomíná lidské rameno – př. rameno jeřábu, lze
použít pouze tvar ramen ve 2. p. a ramenech v 6. p. (totéž platí pro koleno – př. koleno
trubky)
7. M.O.Č. - Nepravidelnosti větné stavby.
9. M.O.Č. - Substantiva.
Substantiva:
• počitatelná x nepočitatelná
• hromadná x pomnožná x látková
- základní dělení čísla podst. jm. je na jednotné a množné a toto další dělení (poč., nepoč., hromadná, pomnožná a látková) je zvláštností podstatných jmen
1) počitatelné předměty = můžeme je spočítat
• př.:jablko - jablka, banán -banány, klobouk - klobouky
2) nepočitatelné substance = nemůžeme je spočítat a nelze je pojit se základními číslovkami
• mezi ně patří i podst.jm. látková př.: dřevo, mléko, kov, maso...
• dále to mohou být abstrakta ( stáří, rychlost, spaní, střelba…), nebo jednoprvkové množiny (gotika, vesmír)
- český jazyk s tímto rozlišením tolik nepracuje, hojně je využíváno v cizích jazycích např. v angličtině
3) hromadná = singularita tantum - mají pouze podobu jednotného čísla, ale označují více věcí
• př.:listí, kamení, lidstvo, olšoví, stromoví, mládež, učivo... - tedy většinou podst.jm. končící na -í, -oví, -stvo, -ivo a -ež
• nebo označují větší obsah př.: lid, hmyz
• -nelze je pojit se základními číslovkami
4) pomnožná = pluralita tantum - mají pouze podobu množného čísla, ale označují jednu věc, můžeme si pomoci ukazovacími zájmeny - ty, ta
• př.: vrata, dveře, kalhoty, nůžky, játra, ledviny, narozeniny, Hradčany, České Budějovice...
5) látková = podstatná jména patřící mezi nepočitatelné
• nemůžeme od sebe oddělit - platí jak pro jedno zrnko, tak pro celek
• př.: káva, písek, mouka, čočka...
10. M.O.Č. - Problematika predikace, větný ekvivalent, věta jednočlenná a dvojčlenná.
Problematika predikace: predikace= přisuzování.
• Př. Táta mluví.
• Vztah, v němž se přisuzuje podmětu děj, činnost nebo stav.
o Př. Kočka leze. Mezi těmito dvěma větnými členy existuje vztah predikace, který je vyjádřen shodou (také hovoříme o shodě podmětu s přísudkem).
Predikace je základní větotvorný vztah!
Máme dvě pojetí:
• Predikační vztah existuje jen ve dvojčlenných větách, není tedy ve větách jednočlenných.
• Predikační vztah je i ve větách jednočlenných, jejichž základ je tvořen slovesem v určitém tvaru. Př. Prší. Kouření zakázáno. Kde je predikační vztah? Vztah existuje mezi přísudkem a skutečností, která není z věty známá a není jazykově vyjádřena.
Větná skladba:
• Klasické pojetí-
a) věta dvojčlenná- tradičně se rozlišuje podmět a přísudek (subjekt a predikát), tedy predikační vztah
o Zdeněk běží. Karel odešel. Vůbec se mi to nelíbí.
b) věta jednočlenná- v této větě není přísudek, neexistuje predikační vztah, rozeznáváme tzv. základní větný člen.
o Př. Prší. Pozor! Je mi zima.
Jednočlenné věty se dělí na věty: slovesné a neslovesné.
Slovesné- sloveso je ve 3. Tvaru osoby singuláru. Př. Spí se mi dobře.
Neslovesné- základní větný člen může být cokoliv. Př. Auto! Au! Platit.
• Nová teorie- Současná skladba považuje za větu pouze takovou strukturu, která obsahuje přísudek. Přísudek je podle toho chápání ve větě jednočlenné slovesné i dvojčlenné.
Pro větu jednočlennou neslovesnou je používán pojem větný ekvivalent. Věty jednočlenná neslovesné nejsou tedy větami. Místo pojmu základní větný člen se hovoří o základu větného ekvivalentu. Jednočlenná věta neslovesná není považována za větu.
14. M.O.Č. - Slovesný vid.
• -slovesný vid je schopnost slovesa vyjádřit ohraničenost děje
• -v češtině rozeznáváme
o a) vid dokonavý (vylézt)
o b) vid nedokonavý (lézt)
• -u vidu dokonavého nejde vytvořit přítomný čas
• -některá slovesa jsou obouvidová
o Př.: darovat, jmenovat, hodit se….
Prezident jmenuje předsedu vlády. -vid nedokonavý
Prezident po volbách jmenoval předsedu vlády. – vid dokonavý
Tento svetr jsem ti daroval loni. – vid dokonavý
Zde se daruje krev. – vid nedokonavý
17. M.O.Č. - Kondicionál.
Přítomný kondicionál
• Přítomný kondicionál se tvoří pomocí příčestí činného (minulého) a zv1áštních tvarů
pomocného slovesa být. Tyto původně aoristové tvary se chovají jako přík1onky, stojí proto ve větě na druhém místě. Následující příklad je pro rod mužský životný:
Minulý kondicionál
• Minulý kondicionál navíc přibírá příčestí činné (minulé) slovesa být.
• By l - je také součástí spojek aby a kdyby, které rovněž přejímají stejné osobní koncovky:
o Kdybych nepracoval, nedostal bych výplatu.
• Udělal bych to, kdybys ml slíbil, že... (tj. je zde možnost, že to za jistých okolností udělám; kondicionál přítomný)
• Byl bych to udělal, kdybys mě byl o to požádal. (tj . bylo možné to udělat, ale nestalo se tak, nyní u to (zřejmě) možné není; kondicionál minu1ý)
• Hovorová čeština-
o my bysme : my bychom!!
o Kdyby jsi : Kdybys!!
o Aby jsi : abys!!
20. M.O.Č. - Psaní s a z.
O pravopisu sloves obvykle rozhoduje význam, nikoli výslovnost
S (SE)
1) Tam, kde sloveso s touto předponou má význam směřování:
dohromady (na jedno místo)
k sobě
př. scházet se, seřadit se, shánět, spočítat,...
2) Kde sloveso s předponou s má význam směřování shora dolů nebo z povrchu pryč
nebo význam předpona zdůrazňuje (sestoupit, seskočit, sehnat, smazat, svlékat, sfoukat,..)
3) v ustálených případech:
schovat se, skončit, skonat, stěžovat si, stvořit, stýskat si
Z (ZE)
1) Při tvoření sloves dokonavých
zaktualizovat, zorganizovat, zorat, zbarvit, zkalit, zkroutit, zmoknout, zředit, ztichnout, ztížit, zešedivět
ocel – zocelit
temný – ztemnit
zetlívat, zesilovat, zesměšňovat,…
2) V ustálených případech:
zkoumat, zkouška, zpívat, způsob, ztepilý,..
VZ
Slova s předponou vz- vyjadřují pohyb směrem vzhůru
př. vzplanout, vztyčit, vzlétnout
Slova se rozlišují nejen v písmu, ale i ve výslovnosti:
1)
sedřít (kůži z těla) x zedřít se (námahou)
směna x změna
svolit x zvolit
2) obě slova se rozlišují pravopisem:
sběh (lidu) x zběh (dezertér)
správa x zpráva
3) význam se jen nepatrně pozměňuje:
- je možno psát oboje: schytat x zchytat, smontovat x zmontovat, spráskat x zpráskat
21. M.O.Č. - Univerbizace, multiverbizace.
-způsoby tvoření slov
Multiverbizace (sdružené pojmenování)
• z jednoslovného pojmenování se tvoří pojmenování víceslovné (netýká se sloves)
• charakteristické především pro psaný jazyk (zejména pro odborný a publicistický styl)
• tvorba:
a) na základě určitých modelů (př. dát přednost, mít ohled), jednoslovná označení týchž skutečností se dotváří až dodatečně
b) z jednoslovných pojmenování (př provádět sběr ze sbírat, podat důkaz z dokázat)
-př: provádět sběr (místo sbírat), zajímavým způsobem (místo zajímavě), proces výzkumu (místo výzkum)
Univerbizace
• z pojmenování víceslovného se tvoří pojmenovájí jednoslovné
• souvisí se sklonem k úspornosti v jazyce
• touto cestou často vznikají slova nespisovná
• -vorba:
a) za základ se vezme určující člen sousloví (tedy ten, jenž určuje význam), ke kterému se připojí koncovka, nejčastějí –ák (uherák), -ka (akciovka, základka), nebo –áč (tryskáč)
b) zpodstatnění určujícího přídavného jména sousloví (př. vysoká z vysoká škola)
-př: hudebka (z hudební výchova), jehličnan (z jehličnatý strom), náklaďák (z nákladní automobil), pracák (z úřad práce)
22. M.O.Č. - Řeč - přímá, nepřímá, .....
Nevlastní přímá řeč:
• osobitá varianta přímé řeči, má všechny její znaky, chybí jí pouze grafické vyznačení (chybí uvozovky a dvojtečky)
• nevlastní přímá řeč oživuje a ozvláštňuje kompozici textu, hlavně v uměleckých textech
- většinou se používá pro tzv. vnitřní monology postav
- příklad: Eva navrhla, půjdu s tebou.
Přímá řeč:
• podává výpověď doslova tak, jak byla pronesena, včetně časů a gramatických osob, je označena uvozovkami =}graficky oddělena uvozovkami a velkým písmenem.
• Je větou hlavní a rozhoduje v ní stanovisko původního mluvčího, je zvukově samostatná (uvozovací věta má klesavou modulaci)
- střídající se přímé řeči vytvářejí dialog
- příklad: Eva řekla „ Půjdu tam s tebou“
Nepřímá řeč:
• je zpráva mluvčího o výroku jiného mluvčího, vyjádřena vedlejší větou, má jinou osobu někdy i jiný způsob, klidnější a nemůže se hromadit
- příklad: Eva navrhla, že půjde se mnou.
Polopřímá řeč:
• přechod mezi přímou a nepřímou řečí
• je prostředkem vyjádření vnitřního monologu postavy, vyprávění subjektivně a hovorově zabarvuje
• obsahově je to buď za:
o a) řeč postav
o b) řeč autorská (3. os. je základní), která je více formálnější; mění formu původní výpovědi jen částečně (hlavní věta se nemění ve vedlejší, osoba + způsob však ano)
- k zachycení vnitřních monologů a myšlenkových pochodů
- příklad: Žalovaný se cítí nevinen. Nezabil Juraje Hordubala, spal…
23. M.O.Č. - Základní pravidla pro přechylování příjmení.
= odvozování ženských podob příjmení z příjmení mužských, a to příjmení domácího i cizího původu (dáno ze zákona)
Účel přechylování:
- smysluplné dorozumění, snaha vyhnout se nepřirozeným větám typu Seleš porazila Suk 3:1 (není zřejmé, co je podmět a co předmět)
- předcházení nedorozumění a významovým nejasnostem
Kdy nemusíme přechylovat:
- orientální jména a v některých případech i jména, která mají přechýlenou podobu už ve výchozím jazyce (např. asijská jména)
- jména cizího původu končící na samohlásku – Grimplini, Filipi či De Vega
- existují příjmení, které se tvarově neobměňují, protože to neumožňuje jejich gramatická forma (např. jména vyjádřená druhým pádem tj. Petra Janů)
- existují příjmení, která dle tradice obvykle nepřechylujeme – Edith Piaf, Marilyn Monroe
- je třeba respektovat i rodinnou tradici a osobní přání nositelky (zejm. pokud jde o osobu veřejně známou)
- Příklady více možností přechylování: Krejčí i Krejčová, Díťová i Dítětová, Poupová i Poupětová, Hořejší i Hořejšová, Janů i Janová, Švecová i Ševcová => obecně ale platí, že příjmení adjektivního sklonění (Krejčí) se nemusí přechylovat
- platí zákon, že se u cizinek musí přechylovat (- ová) => Schmidt – Schmidtová
- pokud občanka ČR chce, aby neměla koncovku –ová, musí se přihlásit k nějaké národnostní menšině (zákon 273/2001 Sb, § 2 a 7)
Ale pozor - nepřechýlená cizí ženská jména jsou nesklonná - výhra darovaná Graf Seleš.
25. M.O.Č. - Zvuková stránka jazyka.
Fonetika –
• nauka o tvoření hlásek (týká se artikulace)
Fonologie –
• nauka o fonémech (zabývá se funkcí hlásek ve slově)
Foném –
• hláska, která má schopnost rozlišovat význam slova (může jím být každá česká hláska)
př.: dal - dál → foném: a - á
les - pes → foném: l - p
pyl - byl → foném: p – b
ortofonie –
• věda o správném tvoření hlásek
ortoepie –
• obor, který nás učí správné výslovnosti
Pozn.: Čeština má jediný původní difton (dvojhlásku) OU (louka), ostatní jsou převzaté
Asimilace (spodoba) znělosti
• Jazykový jev, kdy se znělá souhláska mění v neznělou a naopak vlivem okolních hlásek:
o Uprostřed slova (rozchod), nebo na kraji (krev, švih).
• Znělé a neznělé hlásky tvoří dvojice, př.: h-ch, b-p, g-k, z-s...
Slovní přízvuk
• V českém jazyce na první slabice přízvuk hlavní, na třetí slabice přízvuk vedlejší. Přízvuk může přejít na předložku, př.: bez peněz.
Příklonky a předklonky (není nutné umět)
• Příklonky - jednoslabičná nepřízvuční slova, která stojí za přízvučným slovem a vytvářejí s ním jeden rytmický celek.
Př.: vzal si peníze, kopni ho, dá-li
• Předklonky - nepřízvučná jednoslabičná slova, která stojí pře přízvučným slovem a tvoří s ním jeden rytmický celek.
Př.: tam ne, a chci
Pro stáhnutí otázek:
zde (word 97-2003)
zde (word 2007)
