První sněhové kočkování

      Tak, psát, jaký nádherný osud potkal naši domovinu, snad ani nemusím. Republika není ani modrá, díky bohu ani oranžová, ale bílá. Naše městečko si užívá taktéž oné chvilkové čistoty, už chybí jen dvoumetrové závěje a hurá na lyže. 

      Sníh, jako každý rok, všechny neočekávaně zarazil. Včera jsem se vydal z Plzně na nejadrenalinovější cestu domů. Vyrazím z koleje, zastavím se ještě v krámku a s výčitky, že jedu zase pozdě, uháním tramvají na zastávku autobusu. Dorazím jen taktak na čas, teda aspoň si to myslím. Po pěti minutách na zastávce se mi pod bundu vkrádá první ledové pohlazení mrazu. Nevadí, bus tu přeci musí být každou chvílí. Patnáct minut zpoždění je už větší problém, polozmrzlý se tulím k stěně autobusové zastávky (vypadám asi jako úchyl, protože se ke mně nikdo nechce ani přiblížit) a kromě toho, že zatím jen v duchu častuji dopravní podniky těmi vybranými slovíčky, modlím se, ať už něco přijede. Ne, mému utrpení nemůže být tak snadno konec. Můj obličej pomalu chytá modrou barvu, ruce se změnily v rampouchy, nohy si jen tak přimrzly k botám a hodinky, strpení musím odškrábat námrazu, ukazují autobusové opoždění přesahující 30 min.. Myslíte, že může být hůř, ano může a taky je. Vítr na chviličku ustane, aby se vrátil silnější a ještě, pro můj zmar, obohacený kroupíky a sněhem (v boudě zastávky se nyní všichni tulí, takže jsme tu už jako celý zájezd úchylů). Má jemná pokrývka hlavy, umrzá a pomalu zapadává nánosem toho bílého, ééé, svinstva??, nic nezmůže. Mám umrzlé snad všechno, co kouká, visí, či drží z trupu. Když se pomalu loučím s životem, nemůžu už ani nadávat, mé myšlenky jsou temnější, nežli modré světlo v naší kolej koupelně a mám pocit, že to se mnou klepne o zem, objeví se v dálce můj vysněný bus s 40 minutovým (možná i víc, ale nechci křivdit:-) vroubkem a však jen proto, aby mé trápení mohlo začít jinak a nanovo. 

      Jen se bus přiblíží k dohledu, vidím tu zkázu, je totálně narvanej, kdybych snad nebyl zmrzlej jako sobolí, tak si počkám na další:-D (kecám). Nacpu se jako úplně posední, domnívaje se, že vyhrávám dobré místo u dveří a že si dřepnu na rameno, které dveře otvírá a zavírá. Jízdenku nedostanu, ale penízky zaplatím, takže jedu načerno a přitom jsem o páďo lehčí, ale hádejte se s řidičem o lístek přes dva, tři lidi, co vás oddělují. Hned, jak se celý kolos dá do pohybu, zjistím svoji chybu. Na ramenu se dá dřepět, ale po deseti minutách mi začne pomalu odumírat, právě rozmrzající, noha. Tak se postavím, zapřu a libuji si, že takhle nějak tu cestu přežiju. Přežiju?? Jen jak mi blesklo toto slovíčko hlavou, došla mi ta náhoda, že zrovna stojím vedle řidiče, hned naproti mně je přední sklo a že silnice po které jedem je slušně mokrá, později jak se ukáže i slušně namrzlá. Už jsem viděl tu scénu, jak autobus pomalu klouže do pangejtu, řidič brzdí a já plachtím skrz okno po hlavě, teda pokud mi ji už chirurgicky neoddělil střep skla, někam do zasněženého pole. Pud sebezáchovy mě donutí najít si bezpečnější polohu a aspoň provizorní úkryt. Volba je, zdá se, jednoduchá, ale sednutí si na schody komplikuje všudypřítomný našlapaný bordel, špína a rozbředlý sníh. Tak zkusím něco jako polobobkovitý dřep. Ne, vážně, takhle to prostě dál nejde, takže se z hlubin schodů musím zase vysoukat nahoru. Když se dostávám do stavu skoro postaven, prohlásí vedle mě klečící Páťa: „Hele větev.“. Nevěnuji mu pozornost a soukám své tělo výš. Za pár vteřin, Patrik opět: „Bacha větev.“. Tak zvednu hlavu a přesně v tu chvíli řacha jako blázen, vysypaný sklo, my všichni v první řadě slušně pofikaný a řidič mrtvej. Naštěstí ne, přední sklo kontakt s větví vydrželo. Živý zážitek jsem si odnesl pouze já, nestává se mi každý den, aby mi dvacet čísel před ksichtíkem rozrazilo přední sklo útočící větev. Rezignoval jsem, stál jsem a kochal se posledními okamžiky života. Když se tak kochám, všimnu si řidiče. Nestačí, že jedeme teď již po ledovce a že potkáváme auta zapadlá do škarpy, řidič si musí ještě hezky na uklidnění zapálit. Nevím, jestli to byla drzost, nebo si chtěl naposledy v životě zakouřit. Pro další čas jsem se propadl do hlubokého stavu kel’no’reem a meditoval pozorujíce bílou čáru na silnici, nebo vyjeté ledové koleje, takže už ani nevím, co za hrůzy se ještě dělo.

      Každopádně jsme nakonec dojeli všichni zdraví a šťastní, že máme cestu za sebou. Hodina a půl zpoždění za to, že jsme přežili, je nepatrná daň.

      A teď boby, sáňky a jdeme ven.