Tak, je tu sestřih Bublavy

Jak jsem se stal pacifistou, neb prává velikonoční glosa

Kdysi, snad když jsem býval malý, pokud to nebude při mých dnešních 193 cm a 183 cm tenkrát, znít jako oxymóron, jsem se v chytrém časopise o světových kulturách, tedy alespoň myslím, že v něčem takovém, dočetl o pohledu, kterým se cizinci neznalí našich zvyků koukají na velikonoční koledovačku. Mám kdesi hluboko v hlavě zapsáno, že chlapci, mladí i staří pánové z naší domoviny dostali nelítostný verdikt s nálepkou tyranů, naše drahé něžné polovičky, byly téměř označeny za masochistky a protože pisateli článku neunikla ani jejich odvetná opatření, které stihnou, každého opozdilého koledníka, který by chtěl ještě ukořistit kousek žvance po dvanácté hodině, bylo naši slečnám přiřknuto i něco z výše zmíněného pánského násilnictví. 

Není čemu se divit, vysvětlujte například Indovi, že se první pondělí v dubnu slečna jdoucí po ulici vystavuje smrtelnému nebezpečí, že se z pozarohu vyřítí několikačlenné komando mladíků majících v rukou klacky, ještě tak zvláštně spletené, z čehož jde vidět, že se na celou akci bytelně připravovali, a začnou ji nahánět, křičet na ni nějaké veršující se věty a snažit se dostat výkupné v podobě vajíčka, pentle, či v případě, že parta, takto vybavených chuligánů vlétne na statek, do domu, či kamsi do stavení, budou po paní mámě požadovat malého čiré tekutiny. Města i vesnice obsazena v dopoledních hodinách již od brzkého rána putujícími skupinkami koledníků, jako patronami okupačního vojska. Křehké i ostatní slečny křičící a pištící a stahující zadečky při každé nové ráně, občas lehkého, ale přeci jen jednou za rok povoleného a hájeného řádně štípajícího úderu pomlázkou. Museli vyvolávat u neznalých záchvaty hrůzy a paniky. Na druhou stranu, pro ty, co nezažili velikonoční toulky s pomlázkou po okolí, bude těžké pochopit, že celé toto dění má poetický základ, kdy se poprvé nabízí důvod k pořádné toulce venku pro chlapce, pro první kontakty s jarní, nebo ještě pozdně zimní, jak bylo dřív tu v kopích u nás zvykem, přírodou, holčiny dostávají našupáno, aby neuschly, aby se jim rozproudila krev a kromě do červena sladěných zadečku se jim rozohnila i líčka na tváři.

Ale dnes už se bát nemusíme, už bychom si tuto pověst těžko vysloužili. Stal se ze mě pacifista a letos, krom maminy a babči, paní sousedky a kočky, jsem hodil vražedný dřevěný nástroj do kouta a zklamal. Kde jsou ty časy, kdy jsme se prošli do všech vesniček v okolí, jakmile se sukně objevila na obzoru, zpustili koledu a uháněli za ní. Dnes jsem smutně koukal z okna a nestíhal jsem se divit, po městě se producírují zástupy holek, koledníci, když se náhodou jednou za půl hodiny objeví na obzoru se vozí v autech. Nějaké přepadové oddíly, které to berou vchod po vchodu, byt po bytu, jsem nezažil už dlouhá léta. Prostě z Čecháčků pomalu roste národ pacifistů a povalečů, naše drahé polovičky nám uschnou a zleniví, hlavně, že bude v očích smyšleného reportéra vypadat mírumilovně…….